Vladimíra Čerepková
Vytvořeno na základě poznámek z knihy Alice Horáčkové Vladimíra Čerepková beatnická femme fatale
1946 - 2013
Když studenti popisují beatnickou generaci (Beat generation, zmiňují alkohol, cestování, veřejné recitování, neukotvenost ve většinové společnosti. Co ale takový život skutečně znamenal, si málokdo dovede představit. V knize od Alice Horáčkové je popsán ve vší syrovosti: Vladimíra Čerepková neměla nikdy stálé dlouhodobé zaměstnání, neměla žádné peníze, v emigraci pak ani žádné pořádné doklady. Značnou část svého života neměla skutečné bydliště - místo, kde se člověk zahřeje, nají, vyspí. Spávala u přátel, venku, u svých milenců, ale také v psychiatrické léčebně či různých polepšovnách. Odevšad utíkala, všude kradla, v jednom momentě byla laskavá a opatrovnická, v druhém hysterická, křičící, nespravedlivá. Jak popisují ti, kteří ji znali, byla živelná, nedalo se žít s ní, ale ani bez ní. Přes svou živelnost byla také značně uzavřená, tento protiklad prostupuje i jejím dílem. Jen tak se s někým nebavila. Neměla v sobě dost trpělivosti a soustavnosti, aby připravila k tisku své básně a více propagovala svoji tvorbu. Přestože druhou polovinu svého života strávila v exilu ve Francii, nikdy se nenaučila francouzsky. Vybájila si své dětství, každému říkala něco jiného. Přesto celý život, jak dokládá její tvorba, toužila najít cestu ke své matce, která ji opouštěla, pak zase nalézala, posílala ji do polepšovny, když si s ní nevěděla rady, nekrmila, neoblékala, protože sama neměla čím, jelikož i ona vedla značně neuspořádaný život. Vladimíra Čerepková nutně potřebovala, aby o ni někdo pečoval, dával jejímu chaotickému životu řád a pravidelnost. Takové lidi ale od sebe současně odháněla.
Zemřela na rakovinu, když od začátku odmítala jakoukoli léčbu.
V 60. letech vystupovala v tzv. poetické vinárně Viola, kde své verše recitovala také Inka Machulková nebo Václav Hrabě. Tito tři se pak stali symbolem beatnické generace v Čechách.
Ryba k rybě mluví
Vyšla 1969, její vydání bylo trochu štěstí, protože už začínala normalizace a Vladimíra emigrovala. Nicméně kniha vyšla. Její obsah je ovlivněn jejím redaktorem, básníkem Miroslavem Florianem. Ten byl opatrný, aby kniha nebyla cenzurována, takže ryze beatnické verše v ní chybí.
Ztráta řeči
Vyšla 1973 v Kolíně nad Rýnem, řadíme ji tedy do exilové tvorby. Ztráta řeči zrcadlí autorčin dosavadní život doma i venku - ústavy, matka, drogové stavy, ale i osud emigranta bez znalosti jazyka. Básně jsou v této sbírce delší, obsahují útržky hovorů, jde o nejlepší autorčinu sbírku.
Extra dry silence
Vychází jako v Paříži jako samizdatová publikace. Respektive vypadá jako samizdatová, vyšla jako brožovaný sešit s písmem psacího stroje. Vydavatelem byl Jiří Kolář, který tehdy vedl Revue K. Básně se tváří jako próza, Vladimíra dělí slova, i když to na krátkých řádcích není nutné. Je spíš surrealistická než beatnická, obrazy jsou psány jako asociace. Stále ale popisuje svůj život, jsou to miniaturní příběhy.
Bez názvu/Sans titre
Vyšla 1991 v Kolářově edici K jako bibliofilie. Jsou to desky obsahující 18 listů - devět básní a devět grafik od Vladimíra Škody. Jedná se o abstraktní poezii.
Básně a Zimní derviš
dvě básnické sbírky
Vydává nakladatelství Torst společně s ostatními sbírkami. Přestože na počátku nového milenia žije Čerepková stále ještě v Paříži bez dokladů a s několika muži, nejsou její básně už plné zpovědi, ale zachycují prchavé okamžiky v přírodě. Objevují se také rýmy.